♥ Městečko

To městečko si mě získalo na první pohled.
A směle mohu říci, že se mi i navždycky dostalo pod kůži: už když jsem na něho hleděl z podlouhlého návrší, nějak jsem věděl, že mi zkrátka zůstane v srdci.
Já na podobné hlouposti nikdy moc nedal - a určitě by za to mohla i moje profese - ale když jsem tam tak stál, a pak i seděl, a pozoroval tu rozevřenou náruč, najednou jsem měl onen intenzivní a nutkavý pocit jako bych tam patřil ... Navíc, když jeden z půvabných mráčků, které se nad ním něžně vznášely a lehounce hladily mihotavými stíny jeho vláčný reliéf, pomalounku odplul a matně a hebce zablýskly odlesky z hřbitůvku, rozkládajícího se na úbočí, úplně jsem podivně zjihnul.
A to jsem, prosím, ještě asi dvě hodiny předtím byl plný černého zoufalství a chvěl se téměř zimničně - můj nejbližší osud se mi jevil v těch nejpříšernějších a nejpochmurnějších barvách ...

Prvním a jak se naštěstí později ukázalo i celkem zanedbatelným důvodem mého neutěšeného a roztřeseného stavu byla krví podlitá a vykulená očka, plovoucí v tuku a potu, která zpod neforemných převisů skalnatých obočí vášnivě zaklínala vagon k zpomalení. I rezavými chloupky porostlé sukovité háky, jež nepříčetně – a bohudík, i marně – nekonečně dlouho chňapaly po lesklé tyči stupátka, kde jsem se nacházel těsně před infarktem a lapal po dechu. Hromotluk určitě vážil přes 200 kilo. Ale jakmile se potom dusající obluda ve zmuchlaném obleku na peróně úspěšně zmenšovala do velikosti poskakujícího trpaslíka, tohle bylo spíš k smíchu.
Ten druhý ... a pohříchu i vážnější - ale to by stále ještě šlo ... byl vztek. Na bláznivou ženskou, co tak dlouho škemrala o švarného důstojníka, až jsem z ryzích pohnutek podlehl a jednoho z transcendentna vylovil a posadil ho na červenou devítku.
Jenže tahle osoba neměla hned nato nic lepšího na práci, než se okamžitě a s děsným rámusem vrhnout na prvního neduživého a vysloužilého dělostřelce a aby tomu nebylo dost, neotálela ani minutu a všechno zčerstva a s patřičným patosem a se vším všudy oznámila - jako hotovou věc a vůli hvězd - svému manželovi. Pochopitelně jsem vzápětí zmíněného drobečka, pracujícího na jatkách, neomylně vytušil za dveřmi svého pokoje a nečinil si naprosto žádné iluze o dalším úmyslu jeho naléhavých pěstí i kopanců, vyvracejících sprškou ran veřeje z rámu ... Snad mi budete věřit, že nikdy dříve jsem si v obdobné situaci nesbalil rychleji! - a jak rány v neutuchající míře zuřivě dopadaly na dřevo, opět jsem jen velebnými slovy blahořečil výbornému nápadu architekta, poskytnout požárním schodištěm prchajícím ubožákům spásu před rozběsněným živlem ... Pak skládal i vděčnou poklonu svým měkkým a pružným podešvím, které mi před zhroucením dveří umožnily malinký náskok. S šílencem v zádech se s kufrem stovka pod deset vteřin dělá s jistými problémy ... Z valibuka se totiž mimo zdatného a nekompromisního zámečníka - a po chvíli i překvapivě bystrého následovníka mého úniku - vyklubal také zbytečně a nadprůměrně snaživý sprinter. Který za mnou s nepochopitelnou a urputnou vytrvalostí běžel až na nádraží. Proto jsem opravdu převelice rychle musel vzít zavděk jakýmkoliv pohybujícím se vlakem odjíždějícím bůhvíkam ... a přišel jsem nejspíš o derby!
No ... a tohle byla ta třetí, největší a hlavní příčina mého zoufalství, smutku a bezmocného vzteku! Derby je totiž moje prokletí! Má slabá stránka ... Čím neodvolatelněji jsme se potom vzdalovali neznámo kam a pryč od televizních obrazovek a plechovky chladného piva, tím hlouběji jsem propadal děsu a lomcovala se mnou bezbřehá beznaděj. S komplikacemi se sázkami, kam jsem investoval slušné peníze, jsem si opravdu hlavu tolik nelámal, horší bylo, že jestli co nejdříve nezabrzdíme někde v civilizaci, neuvidím doběh!! Po 22 letech první derby, u kterého bych chyběl ... A to bych nepřežil ...
Jen co tedy obrovský břich deroucí se z košile a s razancí beranidla rozrážející nebohé chodce zmizel jako legrační panáček v dálce, zachmuřeně jsem se uvelebil v kupé a se zavazadlem na klíně nepřítomně zíral do skvrn míhající se krajiny, mezi nimiž se mi však, přiznávám upřímně, stále ještě tu a tam zjevovaly téměř ze zadku svlečené kalhoty, srolované v rozkroku hnedle mezi koleny, i rytmem pronásledování pumpující masité pařáty, uvyklé jedinou ranou posílat kravky do hovězího nebe ... Až jsem se jakž takž vzpamatoval a vzmužil a s chabou perspektivou na orientaci vykoukl pozorněji ven z okénka. A málem oslepl od blesku, který pravděpodobně v náhlé letní přeháňce rozčísl okolí. Pak nastala úplná tma.
Podvědomě jsem čapnul víko kufru a obezřetně ho svíral, dokud temnota tunelu nepominula.

"Promiňte, nechci vás rušit ..." ozvalo se v kupé. "... kampak máte namířeno ..."
Překvapeně jsem sebou trhl a udiveně pohlédl na žoviálního pána spokojeně a uvolněně trůnícího proti mně - v rozčílení po úprku a v bolestně vzteklém rozjímání, jak trapně kvůli praštěné ženské a zamilované hroudě sádla propásnu dostih, jsem si ho předtím vůbec jaksi nevšiml. Přátelsky se usmíval a podle oblečení i noblesního vzezření se zřejmě nebylo čeho obávat, přesto jsem svůj majetek opatrně odložil jen velmi těsně vedle sebe na sedadlo – a po pravdě odpověděl:
"... hm ... to bych taky rád věděl ..."
Chápavě pokýval hlavou.
Ačkoliv byl ten pán na můj vkus maličko moc zvědavý, uvědomil jsem si ihned i jednu pozitivní stránku jeho přítomnosti. Nijak jsem se totiž necítil být příliš horlivým zastáncem složité rozmluvy s konduktérem a tenhle dobrý člověk možná tajil pod čepicí pro mě životně důležitou informaci, kdy a kde zastavíme. Stále přinejhorším zbývala poslední možnost záchranné brzdy a snad někde v polích čekající spásný domek s televizní anténou ...
"Ovšemže vím ... ta stanice se jmenuje ..." V životě jsem o tom hnízdu neslyšel. "... a budeme tam tak za hodinku ... nebo za dvě a půl ..."
"To podle toho jaká bude situace ..." dodal živě a je neuvěřitelné, že ho neranila mrtvice leknutím z té strašné rány od žuchnutí balvanu, který mi původně dusil na prsou a teď nám spočíval krotce u nohou ... Hvězda naděje se prodrala černými mračny! Určitě jsem se musel zatvářit hodně komicky a nejspíš jsem i vypadal něco jako malé dítě, co právě našlo ztracenou hračku, protože i skrze mlhu slastné úlevy mi neuniklo, že si mě pozorně prohlíží. "... ehm ... promiňte ..." řekl rychle omluvně a uličnicky se zašklebil. Byl bych ho objal ...
Sice působil chvílemi i trochu záhadně, ale jinak to byl milý a příjemný společník. Navíc disponoval pozoruhodnými znalostmi koloritu městečka, ke kterému jsme pomalu směřovali, takže jsem brzy získal dojem - a jeho vyprávění mě v tom jenom utvrdilo - že máme shodný cíl. Pak bude snadné poptat se a zjistit adresu přijatelného hotelu. Což mě opravdu uklidňovalo: netoužil jsem po ničem jiném nežli po modravé záři ...
V kupé zakrátko zavládla vlídná konverzační nálada a netrvalo dlouho a mohl jsem mu, jeden nikdy neví, že ... nenásilnou formou vnutit i svoji navštívenku.
A tak je asi na čase abych se konečně představil.

Jmenuji se Bohdan Osirinuel. Ano, Bohdan Osirinuel! Na svoje pravé příjmení bych si ovšem při troše snahy rozhodně vzpomněl, jenže za léta užívání pseudonymu ztratilo jakýkoliv význam a tak jsem si zvykl na firemní, že by to nestálo ani za námahu.
Bohdan Osirinuel ... Panečku, to zní, co?! Někdy jsem si v neosobním příšeří hotelového pokoje představoval, jak by se skvostně vyjímalo v nějaké čestné knize. Nebo v hladkém mramoru: Jasnovidec Bohdan Osirinuel! ... a na podstavci rudé růže ...
Kdyby se snad někomu zdálo poněkud výstřední, musím upozornit, že něco takového je v oboru zkrátka nezbytností. Když už jsem si díky svým zvláštním schopnostem vybral za živnost předpovídání budoucnosti.
Tím se samo sebou rozumí, že mým obchodním artiklem byl i rozbor minulosti, čtení z ruky, vykládání z karet a věštba z hracích kostek. I se skleněnou koulí a rozličnými magickými předměty a astrologickými mapami lze předvádět hotové divy. Proto ta stálá péče o kufr. Komu jsou k ničemu staré potrhané a nesrozumitelné čmáranice nebo křehká koule, druhému můžou skýtat více než přijatelné živobytí. A nevnucuji, že by šlo přímo o zlatý důl. Všude se však najde dostatek naivků a zoufalců, co věří v osudové poslání kulového svrška ... a nejsou dokonce úplně spokojeni, dokud za to pořádně nezaplatí.
Jenom kdyby trmácení a kolikrát i nevděku nebylo tolik: na některých štacích jsem se párkrát i přistihl při divných úvahách, že bych se možná měl usadit a přestat balamutit důvěřivce a osamělé ženské - a otevřel si třeba hospodu. A pouze pro svoje potěšení a zábavu přátel a hostů předváděl nadání a pár otřepaných věšteckých triků s kartami, s kávovou sedlinou, nebo se záhyby ušního lalůčku.
"Ano, ano .. to místo může být pro někoho vážně pozoruhodné ..." klidně povídal pán a samozřejmě přitakával, když jsem mu prozradil, že tam taky hodlám vystoupit.
"... a není jedinečné jen málo obvyklou přívětivostí ... to ostatně uvidíte sám ... je i velmi originální i událostmi i obyvateli ..."
Uculil se pod vousy: " ... všichni se mezi sebou dobře znají ... a obecně si potrpí na svéráznou vášeň pro přezdívky ... Zajímá vás to?"
Rutinně jsem se použil úsměv, pro který mám pracovní název: dobrým vychováním krocený, bouřlivě dychtivý jásot.

Tak jsem se toho dne dozvěděl více i o zlověstném mládenci, kterému se přes několik dalších přezdívek nejčastěji říkalo "Kabel".
Původně to bylo "Kabel na zem spadlý" ... a to proto, že jakmile se k němu někdo neopatrně přiblížil a ostražitě si nezachoval náležitý odstup - a překročil-li bezpečnou vzdálenost - rázem na to doplatil; nezřídka se z té rány vůbec nemusel zotavit. A bylo tudíž také radno - když už se objevil - komunikovat s ním též výhradně prostřednictvím hole. Nejlépe pořádné a masivní sukovice.
Ale "Kabel na zem spadlý" bylo přece jen příliš dlouhé - a tak mu nakonec zůstal pouze ten "Kabel".
Pán se zasněně zavrtěl: "... ani se nemusel moc snažit ... když se totiž kdysi pustil do křížku se samotným starostou, budiž mu přiznáno, že si ji vcelku přirozeně vysloužil. Jelikož pan primátor nebyl žádný břídil a budižkničemu a ovládal i výjimečné chvaty, po potyčce ležel buřič ... na zem spadlý! ... A kroutil se vzteky i tuhý jako ... " Pobaveně skoro nadskakoval. "... no, ano, jako ... jako kabel ... ano, ano ..."
Pravil jsem cosi duchaplného.

"... nebo si vezměte toho veterináře ..."
Můj kronikářský protějšek se najednou na dlouho a zamyšleně zadíval z okénka. Pak na mě:
"... je to doktor, ale nikdo ho neosloví jinak ... než mistře. Víte on je ..."
Odmlčel se a chvíli mi něco pečlivě studoval na nose. Znovu se zahleděl do nezřetelných kontur odplývajících po skleněné tabulce a zvolna pokračoval:
"... on je nenapravitelný a nenechavý kutil ... A úplný blázen do jakýchkoliv novot, do těch rozličných vynálezů a moderních elektrických věciček ... Rozumíte, video, satelity, barevná hudba, počítače, fotobuňky ... dveře, co se před vámi otevírají a záchod, co sám spláchne a tak, různé ty solární články a složité předivo drátků a spínačů, hrabal se v tom celé hodiny ... Ale, bohužel, je nepoučitelný ... A možná i nešika. Vždycky to nějak zašmodrchal. Takže místo vodotrysku na zahradě se vyklopila vrata od garáže a pravidelně mu někde něco probíjelo a nebylo jisté, zdali když si pohovíte na gauči, do něhož ukryl ohřevnou sekci, pohodlně si odpočinete v teplých polštářích, nebo se nevymrštíte se zježenými vlasy a hořícím sakem ... Výhradně nosí boty s neobyčejně tlustými, gumovými podrážkami, přesto často stává na nejrůznějších místech přilepený ... třeba k automatické okenní klice ... v bizarních a nepříliš fotogenických a vibrujících pozicích ... Zatím teda má štěstí, ale ..."
Neznatelně se pousmál a ťukl mi do kolena: " ... říká se, že prý je to dobré na revma ..." A spiklenecky mrkl.
Pražce rytmicky drncaly a mně se chtělo spát.
"... ale poněkud jinak to dopadlo, když si usmyslel nainstalovat dálkové ovládání branky napojené na venkovní zvonek ..."
Celkem snadno jsem pochopil, že mimo obvyklé funkce spočívalo i v tom, že jakmile zazvoníte a představíte se do mluvítka, počítač vás identifikuje a měl-li již tu čest, zařadí si vás do té které určené kategorie ... a buď branku odemkne a melodicky pozve dál, nebo vám suše oznámí, že pan doktor nepřijímá.
"... trvalo mu to skoro dva dny a jen co utáhl poslední šroubek, musel na naléhavý telefon odjet do sousední vesnice na návštěvu k nemocnému teleti. Kde se ale ukázalo, že šlo o omyl a tak, když se po chviličce vrátil ... ani nepřibrzdil a nejdřív zburcoval policii. Že na něho před vrátky číhá velmi podezřelý a velmi vyzáblý černoch. Společně se obezřetně přiblížili k domu, aby tam nalezli ..."
Povzdechl si a znovu se zahleděl z okénka.
"... černého, na troud zuhelnatělého člověka opřeného o zvonek ..."
Opatrně jsem si nadzvedl manžetu a jukl na hodinky.
"... a víte, že dodneška se nezjistilo, jak byl dokonale upečený ... s jakousi taškou i se všemi doklady ... co to bylo zač. Pošťák to nebyl, na to by se přišlo ... Snad nějaký cesťák ... To byste z těch vašich karet nevyčetl? ... Anebo agent pojišťovny ...?
" Mno, hm, ... asi ..." řekl jsem a po těle se mi rozlil blažený pocit. Času mám habaděj, derby v pohodě stihnu a krásný život před sebou ... A možná, že se tam na několik neděl zdržím. Otevřu krám a vydělám pár babek ...
Spoje kolejí vyklepávaly monotónní fanfáru na počest městečku, které jsem už brzy hodlal obšťastnit svou přítomností.
"... a v kavárně, kde se ovšem přetřásají vždycky ty nejdůležitější záležitosti, jednou padla v debatě zmínka, že se v jistých kruzích internovaných a velmi zavrženíhodných lidí nazývá v žargonu elektrické křeslo Mister Smith ... a všechny to tak zaujalo ... a všem se to tak zalíbilo, ... že se od té doby na pana doktora nedoptáte jinak, nežli jako na mistra ... Jako na mistra Smithe ..."
Pán se delikátně naklonil a poznamenal: "... povedené, nemyslíte?"
Nadšeně jsem přisvědčil.
Ne, že bych poletoval u stropu ve vytržení nad pochybnými historkami z kdejakého provinčního zapadákova, jenže pán si mě občas tak nějak zvědavě změřil, jestli mě snad nenudí, nebo co, že jsem ze všech sil předstíral zdvořilou pozornost ... a myslel si svoje.
Bylo to však těžší a těžší, neboť dřímota se mi neodbytně vkrádala pod víčka a stále útočněji mě zalévala dlouhými a měkkými vlnami. Matně a útržkovitě si vzpomínám na lékárníka, který vstával před rozbřeskem a v keramických miskách hnětl a připravoval všelijaké lektvary a balzámy a těšil se, až vyjde z krámku a se sousedy, kteří kvůli tomu obětovali ranní povalování v útulných duchnách, budou netrpělivě očekávat cinkání chlapíka každodenně zásobujícího spoluobčany pečivem. Až tento odloží náčiní, posilní se douškem červeného a přistoupí k lékárníkovi. A přivoní. A řekne: prsní mast pro knihovníka ... A lékárník jen zavře oči ... a chlapík řekne: tonikum na vlasy pro paní poštmistrovou a kapky na záduchu ... a lékárník němě zavzdychá ... a bylinkové thé proti nachlazení ... dodá nato klidně a všichni pak dál unešeně stojí a čekají, dokud někdo za důstojně mizejícími zády plaše nezavolá: ... a ...? A ozvěna jim ze všemožných koutů neodpoví: ... a mentolové pastilky proti kašli ...
Pan magistr fascinovaně sepne ruce a bohatý rituálem se navrátí do apatyky a sousedé po své práci.
Ale kdybyste mě natáhli na skřipec, jakou měl ten dareba, co dokázal z člověka vyčuchat komplikované esence, přezdívku ...? To na mou duši nevím ... přehnala se bouřka a opět jsme se ocitli v tunelu a já v té konejšivě rachotící tmě asi prostě usnul!
Probudil jsem se teprve, když skřípot nárazníků otřásl soupravou a vlak znehybněl.
Okamžitě jsem v panice hmátl po kufru, protože místo mého kolegy bylo prázdné. Bohudík stále ležel vedle na sedadle a tak jsem ho drapnul a čile se za ním protáhl chodbičkou - uvědomil jsem si, že jsem se nestihl zeptat na hotel ...
Nádraží však už bylo pusté, můj milý společník nikde a u výhybky jenom staré zažloutlé noviny tančily s větrem na hromadě štěrku. A k svému trpkému zklamání jsem i zjistil, že ani nad hřebenem střechy se netyčí kýžené a tolik sympatické trubky.
Rychle jsem prošel turnikety ... a před nádražní budovou jsem lehce zavrávoral ...

Městečko se pode mnou rozkládalo s takovou sugestivní vstřícností, že jsem upustil zavazadlo na zem. A omámeně sledoval jeho panorama i stříbřitou stužku graciézně se prohýbající silnice, která se nejprve v lákajícím oblouku šplhala na pahorek a pak se svažovala k mostu přes stojatou říčku a mizela až v tmavé prohlubni zahrad.
Z vábícího a fascinujícího náručí jakoby i dýchala pohoda a mír: jako bych se zčistajasna ocitl v jiném rozměru a za sebou nechal hektický chaos ztřeštěného světa.

Užasle jsem si užíval tu scenérii a kochal se línými pruhy prozářené krajiny, která se táhla k nekonečnu ... a stébla trávy v mírném vánku hravě šustila ... a já se usadil na vonící podušku a okouzleně vstřebával tu zvláštně osvobozující podívanou, s níž jakoby mi do žil vplouvalo i mystérium klidu, usmíření a harmonie ...
Přestože mě čímsi podivně lákalo i jitřilo zároveň, vůbec se mi i nějak nechtělo vstát a trmácet se se svým náhle směšným a nicotným nákladem nashromážděného haraburdí a cosi zvláštního mě ponoukalo, abych zůstal sedět v ševelící trávě a nenechal si ujít zážitek, až podvečer tlumenými stíny zvláční kontury i hrany a zahalí je měkkým pláštěm stmívání ... A těšil se krásou a tím vším dokud hvězdy nepřevezmou žezlo .. a teprve pak, až se naplní čas, vydal se dolů do temnoty ... Vstříc čarovnému městečku.
Pohodlně jsem se opřel o lokty a klouzal pohledem po nevšedním výjevu - a skoro jsem zapomněl, proč jsem vlastně vlak opustil.
Téměř s nadlidským úsilím jsem zkontroloval hodinky ... a rozběhl se po cestě. Zatracená romantika ...
Nikdy jsem nezavzdychal nad roztomilou bliznou pestíku a Niagarské vodopády bylo zkrátka větší vědro vody vyšplouchnuté do kanálu a mohl jsem se potrhat smíchy, když si unylí protagonisté půjčovali před závěrečnými titulky věci v ústech ... a teď tohle!
Pospíchal jsem a s nepříjemným mravenčením v týle jsem odhadoval vzdálenost k náměstí, kde jsem zkušeně předvídal nejpravděpodobnější výskyt hotelu a láteřil nad deprimující nedostatečností zubožených nohou, které se ještě nestačily vzpamatovat po předchozím sprintu. S překvapením jsem úplně bolestně vnímal neúprosné nůžky času odstřihující s děsivou pravidelností to málo z posledních dílků, které zbývaly. A přirozeně na obzoru žádné auto ... natož taxík.
Brzy mi svaly ztuhly a mě se čím dál zřetelněji rýsovalo, že budu muset použít léty vypilovanou výřečnost i dar přesvědčivosti a někomu se budu muset zkrátka vnutit do domácnosti!
Doklusal jsem k prvním plotům a pátral po okolí. Všude se zatím rozprostíraly jen ševelící zahrady a sice mezi stromy tu a tam probleskly světlé šmouhy zdí, nicméně nebylo zcela jasné, zda nenabízejí pouze altány plné rýčů a dva obrovití hafani s vyceněnými tesáky, kteří mě vytrvale doprovázeli podél celé parcely a lačně ňafali skrze plaňky, mě poněkud odrazovali od unáhlených rozhodnutí.
Mimoto velice nerad lezu přes plot ... když navíc řídce zaparkovaná auta jisté řešení nabízela.
Potom, co se hodinová ručička už nemilosrdně chýlila k tragické poloze ... u jednoho jsem se zastavil. A ledabyle vzal za kliku. A zopakoval jsem si to u dalších, až u celkem pohledné limuzíny povolila.
A kdyby se v ulici právě neozval hluk startovaného motoru ... mohl jsem být na cestě k blaženosti: rozlomit zámek u volantu je hračka ...
Takhle mi osud splnit jednoduchou úlohu v propojení dvou pólů elektrického obvodu prozatím nedopřál, obezřetně jsem proto vyklouzl zpoza volantu a bystře vypochodoval za roh v ústrety zvuku bublajícímu pod kapotou - a komu by na tom záleželo a spočinul na mě laskavým zrakem, musel by obdivovat, jakou vzorně nenucenou chůzí kamsi spěchám i s jakou náruživostí mě při tom pohltilo studium listí blízkého křoví. Současně i vzývání nebeské báně, u jehož všech početných obyvatel jsem úpěnlivě doufal dovolat se pomoci při stopování přijíždějícího vozu.
Jenže aniž bych cokoliv na úkor jednoho nebo druhého jakkoliv zanedbal a se svou nenápadností i intenzitou upřímných proseb jsem byl navýsost spokojený, stejně mě zasloužená odměna minula - s příhodně osamělou posádkou lhostejně přešuměla kolem na absolutně nesmyslnou stranu ... ven s města!
Několikrát jsem jadrně zaklel a setrvačností udělal ještě pár kroků a už už jsem se chystal otočit zpátky k odemčenému automobilu a podpatkem hloubil důlek mezi dlažební kostky ... když jsem ji uviděl! A ani na okamžik nezapochyboval, že jsem u cíle ...
Tulila se v listoví úctyhodného stromu, jakoby snad ve větvích přímo visela, a mámivé reflexy z bazénku ji mazlivě skotačily po stěnách. Lahodící architektura nijak neurážela můj vkus a neprovokovala vrozený odpor k podobným stavbám ... ba co více!
Jako rajské zjevení se nad vilkou klenul neodolatelně svůdný disk satelitního přijímače a běloskvoucí talíř se vypínal k nekonečnu s majestátem gibraltarské skály ... a v pedoku už koně přežvykovali udidla a mezi sázkaři zavládla tradiční mírná nervozita, na váze se střídali soustředění a drazí malí pánové a kožené řemeny vrzaly a byly ostře cítit potem ... Jemný svistot vyluzovaný větrem na koaxiálním vodiči se mi v uších rozezpíval radostnou a líbeznou symfonií nadpozemských sfér a rozechvíval duši dychtivou touhou. Jak jsem sledoval koketního hada zalézajícího do otvoru v okenním rámu, srdce se mi rozbušilo vzrušeným akordem napjatého očekávání ...
Nedovedl jsem si představit, že by na takovém požehnaném místě, v tak báječném a smysluplném domě mohl někdo dělat něco jiného, než se blazeovaně nerozvalovat před obrazovkou v obří lenošce a pěstičkou s okvětím tiketů nehrozit nešikovnému startérovi.

A teď se hochu ukaž!
Dokaž, že roky obcování s vesmírnými silami i léta praxe manipulací s cizí vůlí a psychikou nebyl jen zbůhdarma promrhaný čas.
Nedočkavě jsem zmobilizoval všecek svůj šarm i zmíněné schopnosti, napřáhl se na zvonek a v oblaku modravé záře a jisker se rozsvítil v tom nejoslnivějším úsměvu, který jsem kdy svedl ...

3020

Zde můžete zanechat komentář

Od:
Email:
Web:     http://		ikonky?

barva červenámodrázelenáfialovášedá   písmo nejmenšímaléstřednívětšínejvětší

Opište, prosím, kód:

Počet písmen k dispozici: 1000

žádný komentář