♥ Opětné vzkříšení mravnosti v morálně zpustošeném českém národě.

/Stručný záznam televizního přenosu/

Soudní síň.

Za jakousi přepážkou s nízkým katrem vidíme na místě pro delikventy bledého mladíka s horečnatýma očima. Proti němu se důležitě mračí velmi škrobená a velmi neosobně se tvářící soudní stolice. Obhájce právě končí svoji závěrečnou řeč.
„ ... a nejenom významný moment dobrovolného přiznání se k činu ... ale velice rád bych nakonec upozornil na opravdu pouze zdánlivě nepodstatnou, nicméně posléze ve světle komplexně chápaných souvislostí a vazeb velmi závažnou okolnost dědičné klaustrofóbní dispozice. Mající své nepochybné kořeny v týdenním pobytu v závalu, který přímý předek obžalovaného strávil v deprimující pozici zasypaného horníka v šachtě dolu Markéta. A tuto závažnou skutečnost bych znovu opravdu rád a ještě jednou důrazně zopakoval ... Děkuji soudu za laskavou pozornost a žádám ... a prosím soud ... aby všechny tyto argumenty byly při rozhodování odpovědně a zrale vloženy na misku vah ... Děkuji ...“ S rutinními úklonami si sedá na své místo.
Předseda senátu se nachýlí a zamyšleně zírá na extatického mladíka.
„Obžalovaný ... chcete se k věci ještě nějak vyjádřit ...?“
Mládenec křečovitě zatne nehty do kalhot a kloubky na pěstích jsou příšerně bílé a pěkně tak korespondují s bledostí lící ... Vztyčí se. A pak a jako by jedině ve stolici viděl záchranu, zoufale, přerývavě a odhodlaně k ní zvolá:
„Ano, ano ...“ V hlase je slyšet velice úpěnlivý, téměř trýznivý tón. „... ano, jsem ... vinen!!!“ A jemně podpíraný soudními zřízenci se vyčerpaně sesouvá zpět na lavici. Síň ševelí. Obhájce je apaticky kamenný ...
„Soud se nyní odebere k poradě ...“
Senát se pomalu řadí a důstojně odchází husím pochodem; rovněž v starostlivé péči uniforem mizí i delikvent. Zaplněná síň vře rozčilením a nabízí škálu reakcí od vášnivého pohoršení a udiveného obdivu až k adoraci.
Teprve nyní do záběru zazní tichým a naléhavým témbrem, který se sluší, když je nutné narušit naprosto neodkladným sdělením finále klavírního koncertu, důstojně dychtivý patos komentáře:
„Vážení diváci ... právě jsme živě vstoupili do soudního přelíčení probíhajícího před městským soudem. Tenhle případ je utěšeným příkladem překvapivé a pozitivní skutečnosti, vyvolávající optimistickou jistotu, že konečně vztah k pravdě a nutkání k spravedlnosti, pocit mravnosti a odvaha v českém národě konečně ožívají ... A začínají vybředat z morálního marasmu ... O to radostnější je, že prapor obrody a znovunastolované vlády cti a mravnosti zvedá zástupce mladé generace ...“ Komentář lehce klouže k intonaci důvěrné informace: „ ... J. F. teprve nedávno totiž dovršil 18 let.“ Tlačenicí roztěkané zorné pole kamery se prodírá předsálím a hledá a krátce sleduje delikventova záda, která se tu a tam objeví mezi policejní kohortou.
„... nelze ovšem samozřejmě přehlédnout ani stinnou stránku procesu, přesto si tento mladík zaslouží naši významnou pozornost ... A nebojím se to říci ... přímo i úctu ... Pro projev osobní statečnosti... stejně jako nečekaný vzor mravní síly, prosím! ... Na zdevastovaném úhoru individuálního mravního vzepětí, tolik snad i vinou a již od Bílé hory deptaného malodušností, falší a ... a ... děkuji, Kurte ... a zradou, přirozeně ... a v posledních desetiletích zaškrcené ... zaduš ... promiňte, myslím, že v souvislosti s případem, ehm, bude jaksi vhodnější ... ano, to bude rozhodně lepší ... tedy ... spoutaného ... jařmy diktatur, vykvetl nádherný rozbřesk zářného a hřejivého vítězství pravdy nad lží ... Vítězství s velkým v ... Vítězství lásky k pravdě. Upřednostňující mravní čistotu před sobeckými instinkty ...“
Komentář provází trochu nesouvisející záběr na procesního diváka, který klidně a spokojeně okusuje housku se salámem a drobky, které mu padají od úst, sype z dlaně sousedovi do pootevřené tašky.
„... ale více vám o podrobnostech případu již poví můj host ... pan doktor Kurt Stein, který je do kauzy zasvěcený od jejího začátku ... prosím, pane doktore, máte slovo ... “
Ozve se stejně tichý hlas, ještě velebnější a výrazně profesionálně hladký:
„ ... ano, ano ... děkuji, zdravím diváky a k tomu, co zde společně napjatě sledujeme, chci uvést pro ně asi to nejzajímavější. Že pro J. F. se otázka spravedlnosti zřejmě stala tak intenzivní a pocit viny tolik skličující, že hoch ... jakmile dospěl plnoletosti, aby přijal za skutek, který učinil, plnou trestní odpovědnost ... šel se sám udat. Z vlastní vůle se dostavil na policii, kde tak trochu nejdříve neuspěl, proto pak i na prokuraturu ... a jak prohlásil mnohokrát v průběhu vyšetřování, jeho rozhodnutí bylo nezvratitelné. A doba, než mohl uskutečnit svůj záměr prý téměř nesnesitelná. Ačkoliv se v přípravném řízení objevila řada faktů důvodně opravňující užití § 172 Trestního řádu ... odvolal se na odstavec 4 téhož zákona ... a dle možnosti této litery trval na vazbě a soudu ... Příkladně ... a snad až vášnivě ... spolupracoval s orgány činnými v trest ...“
Kamera bloumající obecenstvem uvízne na starší, strhané a unavené ženě se zarudlými víčky.
Původní hlas: „ ... matka J. F. ... Myslím, že jste říkal, pane doktore, že se o něho starala pouze sama a ...“
„ ... ano, a vzorně ... A neměla to vůbec snadné ... Domnívám se, že z hlediska dopadu dnešního líčení pro budoucnost ... může být však na syna hrdá ... Nicméně dalším zajímavým rysem celého ...“
Komentář náhle: „ ... promiňte, Kurte ...“
Pauza. A komentář stručně:
„ ... z režie mi hlásí, že je připravený sestřih dopoledních svědeckých výpovědí.“

V ohrádce pro svědky podupává nervózní chlapík.
Státní zástupce – žalobce, se lačně a se strojenou laskavostí obrací na svědka.
„ ... vraťme se, prosím, k osobě obžalovaného ... Vy, ... tedy nyní ... i jako skautský ... vedoucí, jste měl přece skvělou příležitost ho poznat ...“
Chlapík uvážlivě: „ ... ano, to ano ... bohužel, a mě samotnému je to moc líto, musím vám pane Kepke ... a tadyhle i panu soudci ... říci, že v běhu byl prostřední ... No, a voda ho taky moc nelákala ... Potom byl oproti ostatním chlapcům i nějak zakřiknutý, hm ...  Asi ho velmi trápilo zklamání kvůli článkům a reportážím, co do úmoru psal a všude možně posílal a nikde mu je nechtěli otisknout, ale ... /tón náhle zjevně stranící obžalovanému/ ... ale ve splétání uzlů a v práci s provazem byl nepřekonatelný a ...“
Žalobce vítězoslavně: „ ... opravdu?“
Obhájce obrací oči v sloup a rezignovaně hledí do stropu. Chlapík horlivě: „ ... no, ovšem ... ovšem ... vážený pane, s lanem to uměl jako ...“
Najednou si všimne obhájce, zmlkne a znejistí, jestli snad neřekl něco nepatřičného. Pak se zmateně pokouší cosi napravit, ale neví co, tak zoufale pospíchá:
„ ... prosím pěkně, určitě to bylo jen příliš kluzkými teniskami ...“ Trochu koktá: „... a ... a ... musím, prosím, upozornit, prosím, že disciplína v běhu se konala hnedle po ránu ... ano, to si dovede jistě každý představit ... klus na mokré trávě a ... rosa ...“
Vidí všeobecně zdvižená obočí. V panice snaživě a překotně zahoruje: „ ... při sběru polen a při zpěvu táborových písní ...“
Je očividné, že má určitě na srdci ještě k osobě obžalovaného něco hodně kladného, je však přerušený halasnou fanfárou státního zástupce:
„Žádné další otázky!“
Střih.
Matka v ohrádce. „ ... tichý a mírný chlapec ... /něžné mateřské oko se upírá na soud/ ... zaléval pravidelně kytky, utíral prach i ze skříně, kam nebylo vidět. Vždycky byl pečlivý, tichý a skromný ...“
Komisní, mírně pochybovačný hlas: „... takže vy tvrdíte, že jste o tom ani nevěděla?“
„ ... no, měla jsem tehdy takový divný pocit /zamyšlení/ ... když tak brzy najednou přišel ... a sám, ale vůbec mě nenapadlo ...“
Tiše: „ ... ne, ne nevěděla ... /ještě tišeji/ až potom ... seběhlo se to nečekaně a tak hrozně rychle, sanitka do špitálu ... a byla jsem v nemocnici ... /zadrhává/ ... ježíši, bylo to moc těžký ... a sotva jsem žila, dlouhá narkóza a ... /kapesník/ ... vůbec na nic si nepamatuju ... byla jsem tak ráda, že mi nakonec přišel alespoň ...“ Kapesník, troubení a popotahování nosem.
Suchý hlas: „ ... ale později se vám obžalovaný svěřil, že ...“
Pomalé, bolestné a zvláštně neúčastné, souhlasné kývnutí hlavou. A hlasem vstřebaným do sebe:
„ ... já ho tolik potřebovala, mám už jen jeho ... musela jsem se, pane, něco ohánět a ... jeho otec, zatracenej mazal, zmizel mizera bůhví, kde ... a kdyby ... /zajíkavě/ ... třicet let pracuju u LC dvacítek při odklízení odvrtných okují ...“
Záběr na chvějící se mozolnaté a rozpraskané ruce, sklesle ležící na zábradlí.
„... a on ... /láskyplný pohled na delikventa/ ... mi nosil kastrůlky s jídlem. Často jsem totiž zůstávala ve fabrice na další směnu, abych mu mohla koupit nějakou tu maličkost ... /dikce nabírá na přesvědčivosti v touze zapůsobit ve prospěch mládence na citlivé stoliční strunky/ ... byl tak přesný, nikdy se nestalo, že by jídlo přinesl moc studený ... nebo, chraňpánbůh ... že by ho /lehká faleš/ dokonce snědl ...“
Suchý, chladný hlas: „ ... paní svědkyně ... prosím, k věci ...“
Rychle v obavách, že nestihne dokončit myšlenku a nereagujíc na výzvu: „... dřela jsem jen pro něho ... aby ...“ A zádrhel.
Znovu vstřebaným hlasem: „ ... dodneška to nechápu ... takový citlivý a starostlivý chlapec ... byl na mě vždycky tak hodný, já mu pokaždý, když spadl s prachovkou ze stoličky, říkala ... na to se vykašli, ale on,že né, mámo, co kdyby přišel někdo velký, co by si pomyslel ... jako kdyby všude běhali dva a půl metru vysoký lidi, žejo ... pak mi udělal i moc hezkou přednášku o roztočích ... a  ...“
„... paní svědkyně ...“
„... víte, že mi jednou sám od sebe ...“
Střih.

Záběr se vrací do živě přenášené soudní síně.
Komentář se z popsaného šepotání nachází ve vzrušení: „ ... bohužel, omlouváme se divákům, že, musíme přerušit záznam. Protože v soudní síni se nám tu právě něco děje ...!“
Kamera snímá kliku soudního azylu, která se očividně a v přerušovaných intervalech hýbe. Pak se dveře váhavě pootevřou, vykoukne sudí – a hned zase zmizí. V sále zavládne napětí. Zase se maličko pootevřou a rychle zabouchnou.
Konečně se otevřou dokořán a po nezřetelné strkanici v temnotách se objevuje skupina zástupců spravedlnosti v talárech. Na své místo je vzápětí přiveden i delikvent ...
Fotografové v předsálí pobíhají. Útroby magnetofonů polykají kazety a paže s mikrofony se žádostivě vzpínají ... Všude panuje atmosféra zjitřeného očekávání ...
Stolice si sedá zvláštně toporně. A je na ní vidět zajímavý neklid.
Předseda se chvíli přehrabuje v papírech. Pak si nasadí brýle, zalistuje ve spisech ... a polohlasně začne:
„Dne 2. března letošního roku se na polici české republiky dostavil J. F. s oznámením závažného činu, který spáchal. Při vyšetřování potom vyšlo najevo, že se dopustil trestného činu vraždy ... když v prenatálním stavu ve zlém úmyslu uškrtil pupeční šňůrou svého bratra, plovoucího v plodové vodě opodál.“
Nakoukne do spisů jakoby kontroloval přesnost formulace. Sundá si brýle a soustředěně se zahledí do pléna.
„Uvedl, že už nemohl déle snášet jeho arogantní chování ... /pomlka/ ... to jak se neustále naschvál vrtěl, převaloval se vedle a ...“ Povzdechne si a dlouze, velmi dlouze a zadumaně přikyvuje hlavou. „ ... a stále ho zlomyslně dloubal loktem do žeber ...“ Nasadí si brýle a spěšně mrkne do lejster: „... promiňte ... do zad.“
A polohlasně pokračuje:
„Než vynesu rozsudek musím se zmínit o několika skutečnostech ... V prvé řadě, že soud byl podrobně informován o přístupu obžalovaného k objasňování případu během přípravného řízení ... O velmi iniciativním přístupu obžalovaného ...“
Má nějaké potíže v kapsách ... a také i na stole a za límečkem.
„ ... sám dokonce navrhl rekonstrukci činu ... /zvědavé oživení v sále/
Soudce přes obroučky brýlí studuje mladíka.
„... dále ... že při předběžném projednání obžaloby soudem nezměnil svoje stanovisko dávající obviněnému odstavcem 4 § 172 Trestního řádu právo na projednání věci trvat ...“ Velmi pozorně si prohlíží předměty na stole a zkoumá funkčnost víčka u pouzdra na brýle.
JUDr. Stein využívá příležitost meditativní pomlky a s navyklou samozřejmostí vstupuje do přenosu: „ ... J. F. se též velmi poučeně vyjádřil, že zákon sice definuje nepřípustnost trestního stíhání ... například, proti tomu kdo zemřel ... nezmiňuje se však o nemožnosti stíhání proti osobě, která vlastně ještě matrikou podchycena nebyla, že ano ... A co zákon ...“
Soudce zaklapne pouzdro a věcně:
„ ... a zároveň prostřednictvím pověřené osoby intervenoval státního zástupce ... a zažádal o rozšíření obžaloby o § 266 odstavec 1 a o § 97 ve znění odstavce 3 písmena a Trestního zákona ...“
Tvář delikventa je sinalá a odhodlaná, oko těkavé a lesklé.
Komentář překvapeně a znovu s patosem: „ ... tedy, vážení diváci, to je neuvěřitelné ... jsme na místě a přímo svědky opravdu nevídané a jedinečné události, která snad nemá v tuzemských soudních dějinách obdobu. A kdy pachatel, výhradně a pouze jen z mravních pohnutek, aby se tak trestem očistil ze své viny ... sám, ano, vážení diváci, slyšíte dobře ... sám aktivně iniciuje státní orgány a ...“
„ ... za druhé ... prosím o klid ... ano, děkuji, doufám, že mohu pokračovat ... za druhé ... chci uvést, že soud vzal na vědomí a důkladně posoudil přednesené argumenty, které jsme slyšeli z úst pana státního zástupce i pana obhájce ...“
Odmlčí se a vážně přejíždí rozvášněným obecenstvem.
„ ... a připomenout zde úlohu soudu, jehož povinností je co možná nejpřesnější výklad a aplikace práva.“
Opře se do křesla.
„ Při svém rozhodování byl tento senát postaven před nelehký úkol vyřešit řadu spletitých problémů ... /stolice se ošívá/ ... a jedním z vůbec ne nepodstatných byl z hlediska zákona svízelně uchopitelný rozpor v časovém ...“ Stolice se vrtí a Jeho Ctihodnost si v hlubokých úvahách čistí brýle – nastává napjaté ticho. Obžalovaný si hryže nehty.
„ ... rozpor v časovém horizontu ... čili ... jak kvalifikovat a po právní stránce se správně zmocnit a vypořádat se s okolností, že k trestnému činu, kterého se podle vlastního přiznání obžalovaný evidentně dopustil, došlo 28.února ... /povzdech/ ... zatímco obžalovaný se narodil ...“
Cosi hledá v papírech, pak zvedne nějaké lejstro.
„ ... a podle rodného listu de facto i de jure ../stolice je vskutku neklidná/ ... právně existuje ... až od 1.března!“
Sepne ruce na stole, položí si na ně bradu a nepřítomně prohlásí:
„Nevím ... skutečně nevím, jestli někdo z vážených kolegů má podobnou zkušenost ... já musím zcela upřímně připustit, že pro nás to byl problém velice zapeklitý ... a prestižní ...“
A napřímí se v křesle a vědom si úctyhodnosti úřadu oznámí hlasitě kategoricky:
„Soud se po pečlivé úvaze a po zevrubném přezkoumání všech faktů a s přihlédnutím ke všem náležitostem rozhodl ...“
Vstává. Za hrkání židliček se vztyčují i všichni přítomní.
„ ... Jménem republiky ... Městský soud se za účasti všech delegovaných osob dnešního dne v Praze ... rozhodl takto ... Július Fúčik ... narozený v Medzilaborcích a to dne a roku jak již bylo prve uvedeno  ... obžalovaný podle § 219 odstavec 2 písmeno d ... z vraždy a ...“
Náhle přeruší vyhlašování a v impulzivním afektu se otáčí na obhájce obžalovaného: „ ... pane obhájce ... obžalovaný Fúčik v osobním dopise adresovaném soudu rozhořčeně odmítl interpretaci vycházející z předpokladu, že usmrcení při umělém přerušení těhotenství se nepovažuje za usmrcení člověka ve smyslu ustanovení Trestního zákona. A velmi důrazně apeloval s tím, že v jeho případě se přece nejedná o nějaký pitomý potrat ... Opravdu se divím, že vás váš mandant neinformoval ...“ Obhájce krčí rameny, kroutí hlavou a vůbec dělá jakoby nic ...
Soudce se opět v zamyšlení zahledí kamsi do neurčita. Pak něčemu přikývne ... a pokračuje.
„ ... a soud tedy nakonec po bedlivém zvážení přijal návrh pana státního zástupce, že nelze-li chápat čin jako pokus ... či přímo o umělé přerušení těhotenství, nelze jej kvalifikovat tedy jinak ... než dle § 219 ... A to ani ve smyslu § 223 nebo § 228 ... Jelikož v prvém případě k újmě na zdraví matky nedošlo a ve zbylém k nedovolenému přerušení těhotenství bez vědomí matky jen jaksi ... /povzdech/ ... jen jaksi částečnému ...“
Komentář zjihle: „ ... to jsou věci ...“
Předseda senátu znovu do vzrušeného sálu:
„ ... a obžalovaný na vlastní žádost dále ... podle § 266 odstavec 1 ... z maření způsobilosti ke službě a tudíž i podle § 97 odstavec 3 písmeno a Trestního zákona ... ze sabotáže obranyschopnosti státu ...“
Delikvent se toužebně upíná na stolici ve vášnivém očekávání.
„ ... se podle § 11 Trestního zákona zprošťuje obžaloby /pozdvižení/ ... vzhledem k tomu, že Július Fúčik ...“
Řev: „ Jsem vinen ... uáááá ...“ Delikvent kvílí a zuřivě vykloněný předvádí manipulaci s pupeční šňůrou: „ ... takhle jsem to omotal ... a takhle jsem to zadrhnul ...“ Po krátkém zápase je pacifikován.
„ ... protože v době vykonání trestního činu byl ... /zoufalé pokrčení rameny a neméně zoufale rozpačitá grimasa/... byl ... ehm ... jaksi ... /pak rozhodně/ nezletilý ... a jako takový za své činy nenesl trestní odpovědnost.“
„ ... jsem vinen ...“ žalostně úpí delikvent.
„Protože ... a jak zde bylo vícekrát konstatováno ... trestný čin byl /důraz/ spáchán a podle § 67 odstavec 1 písmeno a Trestního zákona se na něho promlčecí lhůta nevztahuje ... musím při uplatnění § 97 odstavec 3 písmeno a Trestního zákona na návrh státního zástupce /letmo kývne k žalobci/ ... na základě § 166 o nadržování a ve smyslu odstavce 2 písmeno a ... a § 168 odstavec 2 ... neoznámení trestného činu ... zahájit trestní stíhání ...“
Stolice spokojeně balí.
„ ... a rozhodnutím senátu tudíž nařizuji z moci této funkce ... uvalení vazby na Růženu F. ... A vzetí do vazby z důvodů možného útěku, skrývání, či hlavně ... působení na svědky, a uvedených v § 67 písmeno a i b Trestního řádu, nemá zde odkladný účinek a budiž, prosím, provedeno ihned ...“
Suše a rutinně: „ ... poučte obviněnou o plném znění obvinění, o jejích právech atd. ...“ a také velmi rychle uklízí. A zvláštně nervózně pokukuje po kamrlíku.
Zatímco předseda senátu láduje věci ze stolu do aktovky, soudní strážci se ruče chápou vyjevené matky, která když ji vlečou podél hrdiny, zjevně si ještě neuvědomuje, co se děje, něžně se usmívá a volá: „... Julíčku ...“ Ve dveřích, kde se eskorta poněkud zamotá, je ale možné zaslechnout o valér poznání obohacený a razantní výkřik:
„ ... Julku ...!!!“

Sál se vyprazdňuje. Kamera ještě snímá, jak se z jícnu kanceláře vyloupne obdivuhodný duplikát Jeho Ctihodnosti - a vztekle a zlobně syčí: „ ... brůdr Karl, majngot, co děláš, ty trdlo švajn, už na tebe dole čekám přes půl hodiny! ... To ty zmetky český neumíš poslat do kriminálu zase ancvaj ...?“
Ctihodnost spěšně a provinile shrabuje poslední papíry: „ ... naja ... naja ...“ a z pod obočí nenávistně šlehne po svém dvojčeti. Ale poslušně chvátá. Najednou se však u dveří do kabinetu na vteřinku zastaví, otočí se a s jakýmsi podivně zasněným výrazem ulpí zrakem na exmizerovi, jehož si už nikdo nevšímá. A který v hromádce zoufale zmuchlaných připravených čistých motáků a špačků ostře nabroušených tužek, co vyházel po rozsudku roztrpčeně z kapes, bezradně stepuje opuštěný v rázem prázdné místnosti - a stále mechanicky a setrvačně poškubává rukama, naléhavě nahazuje smyčku a rozpažuje.
Do titulků, vkusně podmalovaných ústředním motivem z Mé vlasti, je uklízečkou otevřeným oknem slyšet i zoufalé kvílení nějaké ženy, kterou neomalená vězeňská policie cpe do eskortního antonu. Cosi jako ... kulku, bulku ...  anebo ... v  důlku ... tomu není moc rozumět ... Co je však naprosto zřetelné je ... ty hajzle, že jsem tě neza ... opět to ozvěna soudního dvora zkresluje do čehosi o jakémsi chlazení. Nebo stuzení? Zkrátka asi něco o zimě ...

3771

Zde můžete zanechat komentář

Od:
Email:
Web:     http://		ikonky?

barva červenámodrázelenáfialovášedá   písmo nejmenšímaléstřednívětšínejvětší

Opište, prosím, kód:

Počet písmen k dispozici: 1000

žádný komentář