♥ Několikerý problém

Atmosféra nočního parku je velmi tísnivá. Vítr děsivě haraší korunami stromů, listí se matně chvěje a větve keřů ponuře sténají. Do dveří policejního sedanu stojícího na cestičce je nakloněný uniformovaný muž a hovoří uvnitř do radiotelefonu. Druhý je opřený vedle o kapotu.
„ ... prosím vás, ta holka je nejspíš v bezvědomí ... Ano, nehýbat ... Záchranka? Že je na cestě? ... Už tam někdo volal ... Ano? ... Opravdu? ..." Policista se napřímí: „ ... ano, ano... myslím, že by to mělo být v pořádku ..." Hodí sluchátko na sedadlo a obrátí se na cestičku, kudy se k nim právě ze zaparkovaného vozu blíží postava s kufříkem. A na okamžik se u obou strážců pořádku zastaví.
„ ... bydlím tu kousek. A léta jsem sloužil u sanity, tak se přiznám, že z nostalgie mám naladěnou frekvenci ... a vím o tomhle maléru ... Hezký večer, mládenci ...“ Usměje se a zeptá se: „ ... ještě je stále v bezvědomí?“ Pak se přemýšlivě zahledí do křoví.
„ Hm, hm ... tak říkáte, že je pořád v bezvědomí ... hm." zopakuje a odhodlaně rozhrne oponu z větví. A vstoupí. Listí se za ním zavře.
 
Starší paní s nervózním psíkem popochází okolo: „ ... to je hrůza ... co se dneska všechno nestane ..." Křoví se zatřese.
„ ... aby se člověk vůbec bál vytáhnout paty z domu ... ještě, že ten doktor ... je to doktor, žejo ... ještě, že je tu tak brzy ..."
Uniformy ji zdvořile a nepřítomně sledují. Křoví se opět pořádně zatřese a jedna z nich polohlasně zavolá do větví: „ ... hele, bude vám to trvat dlouho ...?"
Z auta je slyšet vysílačku s praskajícími fragmenty hlášení a pískající poruchy. Pak se křoví zatřese opravdu velice výrazně ... a po chvíli z něho vyleze příchozí pán a oprašuje si kolena. Se starostlivým a zachmuřeným výrazem pokyvuje hlavou. A povídá: „ ... jo, jo ... je to tak, stále je v bezvědomí."
„ ... bože, to je hrůza ..." vzrušeně špitá paní. „ ... nemyslíte, doktore ..."
Pán si zapne poklopec a zdvihne ze země kufřík: „ ... máte úplnou pravdu, milostivá ..." Protože policista, s nímž prve hovořil, zmizel v křoví, otočí se ke druhému.
„ ... za minutku tu snad bude ambulance ... Není to ovšem nic tragického ..." Křoví se zatřese. „ ... nicméně lehký šok posléze nevylučuji ..."
Vážným krokem se vrací ke svému vozu, a když řadí rychlost, míjí ho blikající přijíždějící sanitka.
„ ... ještě je pořád v bezvědomí ..." hlásí seržant z křoví.

Druhý policista nevrle nasedne do sedanu. „ ... subordinace pitomá ...“ práskne za sebou dvířky.
Saniťáci přispěchají s nosítky a zvědavě nakukují do mlází. A jakmile se seržant prodere ven a upraví se, živě se zajímají:
„Tak, co ... nazdar, nazdar ... Tak, co ... je ještě v bezvědomí?" a nosítka odloží na zem; jeden ze zachránců nadzdvihne haluze a jako lasička se protáhne do houští.
„ ... tuhle noc už sedmý takovýhle případ ... povídám, paní, že se to už prostě ... nedá ... zvládnout." stěžuje si se smíchem zbylý saniťák. „ ... málem se mi podlamujou kolena ..."
Oslovená paní přitakává: „ ... nemáte to lehký, chlapci ... já vím, ... musíte mít pořádný svaly ... to, jo, ... já vím. Nechcete hašlerku ..."
Otevře kabelku a Bobík se na vodítku zmítá, poštěkává a očuchává, kde co může ....
Křoví se zatřese.

Po jisté době tato paní opět venčí v parku své zvíře a spokojeně si vykračuje po cestičce. Dokud nenarazí na záhadnou bytost, neklidně přešlapující na místě, která se kouše do rtů, pak kousek popoběhne a hned se zase vrací, rozhlíží se zmateně na všechny strany a v tváři se jí střídá zasněným úsměvem provázené hluboké zamyšlení - jakoby po něčem usilovně, leč marně, pátrala v paměti - s výrazem zvláštní netrpělivosti, která ji nutí stále zoufale pobíhat sem a tam.
Paní spráskne ruce.
„ No né, slečinko ... Vážně?! ... Jste to vy?!"
Zamžený pohled spočine na příchozí: „ ... brý večer ... Vy mě znáte?"
„ Ale ovšem, děvenko ... to já vás tuhle viděla, když jste běžela za tím svým nezvedeným darebou ... A nevšimla si větve a omráčená spadla do křoví. To jsem byla já, kdo zavolal pomoc ... abych vás neznala, drahoušku ... A kdepak vlastně máte toho nezbedu ... snad se vám úplně neztratil ...?"
Drahoušek podezíravě přimhouří oči: „ ... tak vy jste tady byla, jo ... Celou dobu? ... Určitě jste tady byla celou dobu, že. Když jsem tu ležela pod keřem ..."
Paní se zatváří trochu dotčeně: „ ... celou dobu, drahoušku ... s tamté budky jsem zavolala pomoc, trošku jsem se bála, abych něco nepokazila ... A nakonec jsem to vzala oboje jedním vrzem a zavolala i záchranku i policii ... a ... a ... Nojo, nojo, nezlobte se, děvenko, já jsem se k vám do toho zatracenýho křoví prostě nemohla dostat. Stará ženská, jo ... Tak jsem hlídala jenom tady a ... ale ... Ale policie i lékař tu byli, co by dup a ...“
Zamžení se změní v horečnatý svit a děvenka se najednou vrhne vpřed, sevře paní za klopy a začne s ní vášnivě cloumat.
„ Proboha živého, ... tak jenom vy mě můžete pomoct, proboha, slitování ... řekněte mi něco ... všichni mlčí, nikdo nic neví ... policie i v nemocnici ... proboha, slitování ... řekněte mi všechno! ... Už tu takhle bloumám sto let a nemůžu si vzpomenout ..."
„ Co jako všechno ..." paní se leknutím téměř skácí na zem. „ ... copak by se tu jako mělo stát, drahoušku ... Vůbec nic ..." Překvapením zadrhává. „ ... vůbec nic se ... prostě jste se čelem trefila do dřeva a ... pak přijela policie a doktor a ... a odvezla vás sanitka ... a to je celý. Zkrátka vás ... ano, hned vás odvezli do nemocnice a ... Copak je to s vámi, zlatíčko, jste v pořádku ...?"
Prsty pomalu povolují křečovité sevření a paže smutně a zvadle klesají podél těla.
Paní využívá příležitost a raději rychle spěchá pryč: ... pojď, Bobíku, pojď ... Ale jak se vyplašeně otáčí, ještě k ní doléhá slábnoucí zdrcený hlas:
„ ... už jsem se nechala osmapadesátkrát praštit do hlavy ... paní, jenom vy mě můžete zachránit ... a nic! Proboha a nic ... žádný tamto, zkrátka nic, nic, nic ... To se už nedá vydržet!! ... Asi se zblázním ... prosím, paní ... jenom vy ... prosím, prosím ..."

Asi tři čtvrtě roku nato se stejná paní prodírá neuvěřitelným zástupem, který téměř zcela ucpal ulici u synagogy a přemítá, že měla jít určitě jinudy. Jenže dav ji už strhl s sebou a tak se zmítá mezi kaftany a Bobík ji v náručí v předmrtvičním stavu olizuje nos. Ve vzduchu je cítit podivná euforie - zaraženě cupitá v chumlu, z něhož není úniku.
No, nejspíš se tam něco rozdává ... Že by? A to by tak hrálo, aby si i katolík nepřišel na své ...
„Takže vona asi spadla z měsíce, co ... takže vona nic neví ...?" obdrží odpověď od nejbližšího souseda s pejzy, na kterého se obrátí s plachou otázkou, jestli se domnívá, že při takovém množství lidí se dostane na všechny. Pak ji proud uchopí a je uvnitř.
Podle návalu, to bude asi něco hodně drahého nebo šikovného pro domácnost, natahuje krk, aby zjistila, kdeže se nachází to úžasné nadělení.
Uprostřed spatří volnější prostranství, zcela obklopené vzrušenými postavami, stále dokolečka zdvihajícími ruce a unisono brumlajícími, co už slyšela v tlačenici snad tisíckrát předtím a z čehož vyrozuměla jen cosi ohledně jakéhosi neposkvrněného početí ... Ale, safra, jestli ji zrak neklame, nikde žádné stoly obtěžkané krabicemi. Ani štědré hostesky. A zástup houstnul. Když se k huhlání přidaly i ostré lokty a všeobecně se vzmáhající opravdu zběsilé výkřiky o nějakém masiáši ... nebo mesiáši, tomu už nerozuměla vůbec, a Bobík v hysterické mdlobě obracel oči v sloup, usoudila, že klidně nějaké veřejné inseminační kolokvium, či reklamní kampaň na masné výrobky, může i s výhodou bezplatné ochutnávky nebo dárků oželet. A rozhodně se chystá  probojovat si cestu zpátky.
„ Prosím vás ... prosím vás ..." Ačkoliv je místnost naplněná spoustou hluku, ten výkřik je natolik zoufalý a úpěnlivý, že se nedá přeslechnout. „ ... prosím vás ... "
Paní se otočí. Dívka, která chvatně předává svého právě narozeného chlapečka rabínovi rovnou do náruče - a je sice oblečená do luxusních šatů, nicméně hlavou má přitom plnou boulí, modřin a starých i čerstvých šrámů - jí očividně něco velice naléhavého chce. Přesto se ihned snaží nenápadně a co možná nejrychleji zmizet. Nehledě na tak dlouhou dobu má stále v živě paměti, jak celá zpocená leknutím uháněla parkem - a pak nejen při látání skoro utržených klop od kabátu, musela dlouho poslouchat manželovy oprávněné výčitky ... že to má z toho, že si ... nehledí svýho!
„ ... prosím vás ..." Dívka, před níž se hradba uctivě rozestupuje, ji dohání ...

A zatímco rabín za ohlušujícího řevu ... mesiáš, mesiáš ... vysoko zdvihá mimino zabalené v peřince a Bobík je hrůzou polomrtvý ... jejich zraky se setkaly.

„Teda děťátko máš moc pěkný, chuděrko ... ale ten tvůj tě asi bije, co ..."

1758

Zde můžete zanechat komentář

Od:
Email:
Web:     http://		ikonky?

barva červenámodrázelenáfialovášedá   písmo nejmenšímaléstřednívětšínejvětší

Opište, prosím, kód:

Počet písmen k dispozici: 1000

žádný komentář