MENU
ak.mal.
Jiří JIRKA

Plynární 31
170 00 Praha 7
Czech republic(CZ)

telefon:
+420728372246
e-mail:
jirkart@atlas.cz
[ satelitní mapa ]

zobrazit a skrýt hledání na webu

Jak jsem odevzdal 102 Kč do útrob kapitalistického zdravotnictví ...

    Děj se odehrává v nejmenovaném městě na Pr ... u Strossmayerova náměstí, hned vedle nebytového domku, kde se jeden nejprve hubený, posléze pak tlustý malý státní zaměstnanec vydrápal z díže až na biskupský stolek – To aby každý věděl, kam se hnát úprkem, sužuje-li ho tělesné bolení a zjistí-li pohříchu na sobě cokoli i jinak zdravotně závadného. ( ... a může se pak jít hned ze zoufalství též pomodlit do zmíněného domku, kde bývá v létě prima chládek a v zimě jakbysmet)

(Sbírka: Veselá zvěrstva)

 

„Dobrý den ...“
„ ... chmmm ...“
„Dobrý den, paní doktorko ...“
„ ... no, ano, prosím, prosím, hm ... chceme jít na oběd ...“
„ ... aha, nerad obtěžuji, ale mám problém, tady pod očima a na nose ... otlačeniny od brýlí ... a ...“
„ ... sem si sedněte, a ano, prosím, potřebujeme jít ... na oběd ... chmmm ...“
V nevelkém pokojíčku, původně nejspíš navrhovaném pro uskladnění jedné, a podotýkám, že  velice, hubené služky – a možná ještě tak jako úkryt pro kreslící tabuli či promítací plátno – u stolu podobného lavici a který s pogumovaným lehátkem, židlí a vitrínou děsící hrozivě lesklými věcičkami, zcela vyplňovali interiér, pololežela podivně zkroucená bytost. Od mého příchodu se ani nehnula.
„ ... a na čele, když se zpotím ...“
„ tady ... podívejte se ...“ Pokusil jsem se o jakési pukrle ... Nic; oči vzývané a předpokládané spasitelky mého odřeného nosu byli pevně zavřené.
„ ... a tady, paní doktorko ...“
K desce stolu skloněná tvář však stále nijak nereagovala a rovněž její majitelka, která očividně svá nejkrásnější léta zralé ženy proskotačila na bálech s Křižíkem, nejevila nejmenší známky života. Mrkl jsem proto rychle a obezřetně okolo, kdepak asi je ukrytý reproduktor, neboť podezření, že se jedná o zdařilou akustickou eskamotáž, skrytou kameru, nebo tak něco, již začínalo hraničit s jistotou. „ ... můj problém je staršího data, paní doktorko ...“ lehce jsem se přesto dál snažil upoutat pozornost osoby schoulené za stolkem.
„ ... asi před čtyřmi roky jsem se z bujnosti namazal krémem, abych si také trochu užil rozkoší dámské zjemňující kosmetiky, kterou v koupelně nechala moje přítelkyně ... a když jsem měl nato pocit, jako by mě někdo sešlehal obličej kopřivami, pošetile, ale velmi jsem si liboval, tak tohle, tohle, že je zkrátka ono, že právě takhle to skvěle a báječně funguje ... a od té ...“
„ ... chmmmm ...“
„ ... doby, mám určité problémy s ...“
Hele ... jakoby se semknutá očka přece jen na kratičký moment váhavě, pomaloučku a na přeskáčku pootevřela a stále prozrazujíce velmi výrazné stopy odlesků z řeky Styx, ztěžka přejela místností. Pak se ale opět třepetavě zavřela ... Hmm, asi to byla jen fata morgana!
„ ... sedněte si sem ...“ nicméně se v místnosti náhle znovu tiše ozvalo a záhadný hlas jistě myslel na židli, na které jsem už dávno seděl. Protože jiné útočiště se kromě uvedené pryčny pro zadek v uzounké špeluňce, kde by se korpulentnější občan sotva otočil, zkrátka nenalézalo. „ ... chceme jít na oběd ...“
„Ano, ovšem. Díky ...“ odpověděl jsem rychle a šťastně do prázdna.
A v mlhavé naději si potom sundal i brýle a s notnou dávkou naivity jsem vstřícně natáhl krk, abych tím jako ulehčil očekávaný průzkum inzerované potrefené oblasti ... A čekal, co se bude dít.
Zvony na věži nedalekého kostela odzváněly poledne. Když jsem vstoupil, zahájily akorát svou libozvučnou produkci ... zde se nedělo nic! Vzpomněl jsem si, jak jsem si vštěpoval, že jestli se už chystám odevzdat se dobrovolně do rukou vědy, abych nezapomněl ukázat novou a tím dost podezřelou pihu na břiše a poptal se též lékařských kapacit, zda snad neskrývá nějaké překvapení ... Nyní to ovšem vypadalo, že mnohem důležitější bude zjistit, jestli tyto kapacity vůbec dýchají! Trošku jsem operetně zakašlal a zvažoval, zda bych neměl zavolat o pomoc. Nebo do nemocnice. To je nápad! Jelikož jsem však už v nemocnici byl, pak resuscitační oddělení, sestru, bratra, otce – jasně, v tomto případě asi rovnou kněze; pochopil jsem rázem, proč zde klinika leze vedlejšímu kostelu skoro na záda! S komicky nataženým krkem jsem letmo zadoufal, že konečně dojde k nějaké významnější odvetně, protože operetní pohlazení vystřídalo velice brutální kuřácké vyštěknutí. Bohužel ani podmanivá parafráze ranní idylky ukrajinského zedníka či vokální náplně tuberkulózního pavilonu, situaci nijak nezměnila ... Jen za okny zvony nadále krásně bimbaly a bylo poledne, den středeční ...
Letní vzduch vibroval v 37 stupních ve stínu a zdálo se, že každou chviličku musí vstoupit ... dveře letí, atd. ... rozesmátý Erben, přátelsky mě obejme a zabručí něco o vedru, časové smyčce, pátém rozměru, že všechno je jen rozmar kosmického traktu, v jehož slovutné zažívací části máme právě teď čest se nalézati, ať omluvím neduživý přízrak, že není, co býval, zmíněné strašidlo je už zkrátka hodně opotřebované ... a není se prý, co divit, že ... kolik generací si ji bere do huby! ... Karel Jaromír se směje a směje a pak si ťuká na čelo a s šibalsky zdviženým obočím prozrazuje pikantní maličkost z mladočeských kruhů, jak jistý horlivec – mimochodem též stejně snaživý zaměstnanec c. a k. tajné policie - by bezpochyby navrhoval ... v tomto případě, prosím pěkně, do guby, dle ruského vzoru, prosím pěkně, do guby ... a Karel Jaromír se směje a směje, že si to právě vymyslel, že takhle pitomí mohou být přece jenom staročeši, ale, božíčku, to je hodin, a já tu tlachám a Němcová čeká U Schnellů, jestli ihned nevyrazím, tak se opije pivem, no jéje, ta ženská to umí, on je to vlastně spíš chlap, chlupatej chlap to je, culí se a zatočí najednou kabelkou, jako že už jde, ještě poplácá svého poledního bubáka po zádech - což je ovšem velmi podezřelé, neboť přízraky zpravidla bývají, nebo by alespoň měly být, řídké konzistence, neboť již ze samotné duchovní povahy i mimomateriálního oboru toto přece jasně vyplývá a navíc i vyžaduje-li se celkem běžně nehmotné přemisťování nejen mezi různými typy záhrobí a transcedencí ... ale Karel Jaromír si jen cvrnkne do širáku, řekne: dejte mi tady na tu moji holku pozor, je kvůli chatrné  konstrukci už pořádně chabrus na nohy, a zamává šosem – a pak dveře letí, atd. ... Jenže nic takového se neděje a je to vážně škoda. Protože nějaké oživení by to velice potřebovalo: z úvah mě vytrhl trochu bizarní a drsnější nápad, jak možná přece jen upoutat krapítek zájmu ... Přestal jsem legračně a zbytečně natahovat krk a vstal. A s nepřehlédnutelným a jednoznačným gestem jsem čapnul kalhoty za zip ...

    Zajímavě to začalo už před chvílí, když jsem přišel do budovy kliniky. Nemocniční prostory se táhly do dáli neskutečně pusté a prázdné, nikde nikdo, nikde ani živáčka! Zakletý hrad ... Vrátný nikde, informace zabedněné, všude prázdno a divné pusto a jen pruhy těžkého a líného světla bobtnaly na horkem se vlnícím linoleu. Po kterém podrážky zvláštně tlumeně a hluše duněly přízračnými a opuštěnými chodbami a kudy jsem poněkud bloudil, neboť jak stálo na lístku přibodnutém připínáčkem do špinavých dveří původní ordinace, svatyně mykóz a příjicí byla přemístěna někam do prvního patra. A poněvadž tam čísla dveří rozděloval idiot a navíc s pěknou opicí, nebo vražedně poťouchlý ignorant s pouze jemu známou a turistice nakloněnou logikou, vypadalo to na dlouhou a nezáživnou procházku, na jejímž konci neodvratně čekala zoufalého, vyčerpaného a zuboženého poutníka smrt hladem a žízní. Zřejmě však již k mé spáse nějaké jiné polední kouzlo zapůsobilo, neboť když jsem statečně pleskal dalším úsekem nekonečných zákrutů labyrintu, náhle mi za zády vrzly dveře a než jsem stačil zaútočit vděkem na potencionálního zachránce a první lidskou bytost, kterou bych potkal a eventuálně se mohl i na cokoliv pozeptat, z této se vyklubala k mému úžasu zdravotní sestra – to by ovšem nebylo nic divného, vzhledem k tomu, kde jsem nyní trávil trpkou část svého středního věku, jenže ona se vydala několik kroků za mnou a povídá: ... pojďte, tady ... a když jsem zkrotil údiv a podezíravě opáčil: ... promiňte, hledám tu někde ambulanci kož ... mírně netrpělivě mě přerušila: ... no, ovšem, pane ... kožní ... to je tady! Přitom návštěva lékaře vypukla zcela neplánovaně, ještě před dvěma hodinami jsem sám netušil, že budu riskovat život v prázdném bludišti. Žádný telefon a objednání ... čirá improvizace ... samozřejmě mě ihned napadlo, že ta paní se zkrátka vrhá na kořist. Někde poblíž je restaurace, kde podávají výtečný pikantní gulášek; maso na prosektuře došlo a mumie odvedle z kostela jsou tak akorát na polévku - a já, díky již jaksi tolerovaným vánočním otokům, bych jim mohl úspěšně vytrhnout trn s paty ... Ehm, sice chvályhodné životní poslání, nicméně měl jsem prozatím odlišný projekt, jiný rozvrh a úplně mi stačilo, jak jsem se už teď cítil jaksepatří a dostatečně uvařený!
" ... pojďte dál ... pojďte, pojďte ..." lákala mě vytrvale a já tedy do ticha chodby pravil: „ ... budiž Bohu poručeno!“
Vzápětí naštěstí místo svištícího sekáčku začala rázně s tou nejzákladnější a obecně zřetelně nejdůležitější částí lékařské péče a jakmile jsem ji dramatickými přísahami rychle a včas ujistil, že jsem opravdu pojištěncem a oslnil ji i náležitou průkazkou, jala si při psaní nacionálií cosi spokojeně broukat a neprojevovala jinam směrovaný a větší, nebezpečí v hrnci evokující, neklid. Vcelku  jsem uvítal, že se nakonec neobjevím na odpoledním českém světle ve formě guláše maďarského, aniž bych se posléze, kromě iniciované zlomyslné koliky, mohl s čímkoliv tvůrčím vytasit ...

Pan Jirka Jirka ... he, he ... to je povedené ... uslyšel jsem po stomilionté a vtipná zdravotní pani zívla dveřmi do druhé části ordinace - a byl jsem uvnitř: sarkofág se neslyšně otevřel, aby mi poskytl své scvrklé tajemství, zaujímající meditativní polohu, ne nepodobnou mudrcům, jejichž přemýšlivá křeč již zřetelně petrifikovala do sochařské formy, z níž lze odlévat nekonečnou řadu skřetů. Zvony se rozezněly k oslavě špeluňky, kde jsem měl podstoupit spásný i ožehavý kontakt s léčebnými postupy, procedurami, mastmi a zvídavými doteky a která rotovala vesmírem nezávisle na vědomí, svědomí nebo bezvědomí lidstva a odkud jsem měl odhopkat jaře a vesele, zbaven všech svědivých neduhů, posílen vírou ve všemocnou paži medicíny a s kloboukem hluboce u země v uctivém předklonu pozpátku odkráčet k původnímu, pramálo sterilnímu životnímu hemžení ... jenže kde jsem zatím stál hloupě, pitomě a bez povšimnutí a v pozici notoricky známé ze scének odehrávajících se na pánských toaletách, příznačně připorozkročen a s koleny nicméně jen malinko, spíše demonstrativně pokrčenými, leč tím významněji připraven ... Prozatím však pouze a jen s rukou na poklopci!! ... A nezájem plnil přesto hrobku!
Inercie magna ... absolutně netuším jestli to něco znamená, ale co třeba: Netečnost veliká, to zní hezky, není-liž pravda ... Inercie magna ... proto kaťata, po chvíli plané a rozkročené výhrůžky, mírně již rozčísl zip, aby prozradil vkusně obnošené slipy - a jelikož se opět a stále neozývalo nic, ani nadšený stařecký vřískot, ani kýžená reakce: no, pane, toto ... co toto má znamenat ... a v poledne, prasáku ... nebo přinejmenším uklidňující: ... to bude určitě kapavka, tak mi tu s tím nemávejte - čili cokoli sympatického, jakákoli reakce alespoň malátná, alespoň příslib či matné zdání čehokoli, vzdáleně připomínajícího účel svatostánku, nebo, neřkuli přímo, Aeskulapova chrámu zázračných balzámů – a nakonec naprosto nepochopitelně poté ani majestátní břich, který se znenadání nad gumou prudce až katedrálně vyklenul, nabízeje k bádání nejen řečenou pihu, nevzbudil zbla pozornosti ... Nezaujal nic a nikoho, ani na parapetu podřimující mouchu. Která již vzdala marnou snahu probojovat se podivně tvrdým vzduchem na palčivé červencové náměstí za oknem. Zdálo se  tak,  že bude, bohužel, třeba následovat hmyzího příkladu, rezignovat, projevit navíc jen jistou dávku tiché účasti a s truchlivým výrazem pozůstalých se namísto hojivých procedur zkrátka smutně odporoučet. V předpokoji zabít vtipnou sestru a přes rameno hodit do špeluňky granát ... jo, jediným východiskem bude granát. Siréna, požár, střelba ... Anebo jen defenzivní tichá účast a pak trapný odchod? ... Možná, že za stolem skrčená paní doktor zesnula akorát a přímo teď ... a i vtipná sestra je v tom tudíž nevině! Špulil jsem pupek a právě když jsem spekuloval o celkem velmi lákavé možnosti svalit ze studijních důvodů na seschlý přelud poličku ... ono se to pohnulo!!
„ ... operujeme v zimě ...“
Málem mi spadla brada i kalhoty – to jsem nečekal! Taková vstřícnost ... takový citlivý ohlas. Taková úžasná komunikace ...!!!! Držel jsem si gatě a horečně pospíchal – když nic, tak alespoň piha: „ ... co myslíte, není tu možnost, že by mohla, potvora, způsobit nějakou patálii ... podívejte se, prosím, sem, snad by to chtělo nějaký test ... ale to vy přece poznáte ...“ byl jsem poněkud servilní. „ ... myslím, že ale vypadá vcelku klidně, nebolí ... nekrvácí ... jen sem tam, když si ...“
„ ... operujeme v zimě ...“ V rudolfínských sklepích alchymistů erudované zraky, původně tolik pevně uzamčené a které měly nyní konečně pečlivě zkoumat pihu a odřený nos, mi netečně spočinuly na hrudi. Aby posléze plynule prostoupily skrze tělesnou schránku ... a utkvěli kdesi v bažinách nekonečna. A vzápětí se apaticky stočily k mdlé a bloumající misi po stropě.
“ ... tvar je motýlového tvaru ...“ nečekaně to však tiše a záhadně zašeptalo ... Načež oči žlutě blikly a ve zvláštní, mdlobám podobné spirále se poznovu navrátili k toulkám po březích podsvětní říčky. Ke svému velkému překvapení jsem si ale všiml, že jemné pergamenové prstíky cosi kutí! Ano, ty ostrouhaným klacíkům podobné prsty opravdu na stole cosi kutily ... !! A drobným, nečitelným písmíčkem škrabaly, psaly, drápaly a cosi smolily na blanket s charakteristickými rysy lékařských předpisů ...
Je to naživu! Pak je snad mírná naděje, že moje špitální epopej nebude zbytečná ... Zároveň jsem sice ihned ztratil i větší část právě nalezeného opatrného optimismu, když jsem si při zapínání kalhot všiml, že paní doktorce, zřejmě tedy pouze vlivem hlubokého spánku a nikoliv pod definitivní vahou Cháronova pádla – asi nebylo pochyb, že jsem právě svědkem i inspiračního zdroje Věci Makropulos – klesá při psaní pomalu, ale jistě zase hlava na stůl a napadlo mě vztekle ... chtěli jít na oběd ... a spinká se přece až po o!! To nemůže být dobré pro zažívání, vzbudit se a hned se nacpat ... možná bych měl s pí Makropulos trochu zatřást a sdělit ji své obavy o její tenké střevo. Jestli něco takového vůbec má - na škole jsem chodil na přednášky z anatomie, nicméně kdo se vyzná v zombií ... a nablízku žádný vúdista, Portorikánec, nebo alespoň mrkajících a šeptajících mrtvol znalý protestant ... Nejspíš bych však obdržel jen informaci, ať se jako laskavě starám o svá nevidomá střeva a tak jsem zaujal postoj, dnes velmi módní a nazývaný hezkým cizím slovem, tzv. postoj, nebo chcete-li, pozici asertivní ... a nahlas jsem téměř zvolal:
„ ... a tady kolem nosu, je to nějaký ekzém, nebo je to jen odřené od brýlí?“
„ ... to se neví ... a já vás slyším.“
„ ... a kdo by měl, prosím? Nebo se půjdeme někam zeptat ...?“ hlas jsem neztišil a bylo velmi obtížné zůstat asertivní, nebo-li, pouze slušně neodbytný!
Odpověď byla prostá a absolutní: " ... hm, jak to mám vědět ...“
„ ... mě by oboje docela zajímalo.“ pokračoval jsem však neoblomně. Na skráních jsem cítil pulzující tepny ... „ Tohle je můj obličej ... odpoledne se chci jet vykoupat, aniž bych měl obavy ponořit ho do vody. Nebo vystrčit na slunce ... Že by jako naopak sluneční paprsky působily blahodárně ...? Jestli mi zase řeknete ... to se neví ... tak se tu rovnou skácím ... Kdo jiný, proboha, kdo jiný, než vy, by o tomhle měl alespoň něco vzdáleně vědět ...! “
„ ... hm ...“
„ ... Pardon, nerozumím ...“
Hlas však pouze a velmi tiše pravil: „ ... ano, ano ... chmmm ... chceme jít na oběd ...“
„ Promiňte, ale pochopte ...“
„ ... tvar je motýlového tvaru ...“ nenadále a překvapivě znovu se ozvalo tiché zaklínadlo, jehož význam jsem mohl jen sotva odhadovat ... Snad šlo o vzhled odřeniny okolo nosu, nebo o nový trend v medicíně a mě laikovi nepřístupné, rituální, mystické sousloví, iniciující léčbu. A magickou formulí vyzývající k epidermizaci a strukturální nápravě podkožní vrstvy ... Anebo jen o pouhou setrvačnost, zbytkový produkt horkem odpařené ozvěny; nechal jsem to být ... Stejně náhle a s obrovským a utrpení zřetelně působícím úsilím se pilíř zdravotnictví zvolna začal kývat - až se téměř nebezpečně naklonil - a na okraji stolu se přede mnou objevily recepty. Dokonce dva ...! Pochopil jsem správně, že je čas jít ...
„ ... udělejte si obklad a strčte to do něho ... „ ještě neúčastně a jaksi mimoděk zašumělo, lepší by bylo spíš, skanulo, stařence ze rtů ... Které se však, panenkoskákavá, za celý náš konverzační dýchánek vůbec ani nezachvěly ... !
Smysl těchto dalších tajemných slov jsem už pochopit měl. Ale až později ... Nyní jsem v předsíni Hippokratovi chatrče řekl zdejší úřední síle nashle ... a pak se na ni dlouze podíval a prohodil: ... nechcete jít už takhle náhodou na oběd ... a sestra vyvalila oči – a povídá: ... ježíši, nejste vy jasnovidec ... Zvony přestaly vyzvánět.

    Po schodech dolů jsem neodhopkal ani jaře ani jakkoliv jinak, spíš jsem se odploužil ve zvláštním rozpoložení, jehož snový a fantaskní rozměr jen završilo a umocnilo nadělení v přízemí kliniky, kde se nalézala lékárna – mimochodem malý zázrak, že v této betonové krabici něco na první pohled úspěšně předstíralo funkci. Lékárník totiž prohlásil, že jaksi bohužel, že nemůže sloužit ... Že to nemůže přečíst. Jako to, co je na receptu ... Já na to: aha, a co teď s tím ... Lékárník: ... kožní, tak si tam zavolejte ... Já: ... já? Lékárník: ... Nojo, nojo ... Neznáte číslo? Já: Ne ... Lékárník (přemísťuje různé předměty u telefonu): ... někde to tu musí být ... Já: ... snad na receptu ... Lékárník: ... myslíte? Já: ... Razítko ... možná. Já jdu jen okolo ... Lékárník (bere do ruky recept a nadzvedává si brýle a pak i telefon): ... někde to tu ale určitě je ... Já: ... nebo tamhle na ceduli ... Vedle aparátu je opřená umělohmotná tabulka s asi dvaceti názvy oddělení; kožní je hezky, dle abecedy, skoro uprostřed. Lékárník (spouští brýle zpět): ... jasně ... Chápe se přístroje a v nervózním rytmu mačká různá tlačítka. Lékárník (nabízí mi sluchátko): ... slyšíte, je to hluchý. Já: ... souhlasím ... Lékárník (tiše a pro sebe): ... zatraceně, pitomá technika, hejblátka nový pitomý, to se snad v životě nenaučím ... Lékárník (nahlas a ke mně): ... a kam, že to jdete? Já: ... to byl jen ... Lékárník: ... víte, co, moment, počkejte moment ... Karle, Karle, můžeš sem na vteřinku ... ? Objevil se praktikant v bílém plášti. Lékárník: ... hele, co myslíš, že to je ... Oba nato velmi soustředěně troubili do papírků, které jsem jim předal a praktikant se v pravidelných intervalech nakláněl k šéfovskému uchu a něco zřejmě neobyčejné tajného mu tam špital; magistr byl důležitě škrobený a praktikant mu znovu a znovu snaživě dýchal do ucha. Lékárník: ... nojo, víš, že asi jo ... řekl a zmizel za plentou. Vzápětí vystrčil hlavu: ... hned jsem zpátky. Praktikant zmizel za plentu rovněž. Stál jsem tam sám a sám, jak příslovečný kůl v plotě, jen podepřen vírou, že zdvojená síla odborníků  vyluštila kryptogram správně - a tiše obdivoval důvěru, s níž mi kliďánko zanechají samotinkého na tak dlouhou dobu mezi spoustou úžasných věcí ... Včetně zásuvek s léky, bomby s kyslíkem, počítače a pootevřené pokladny – a které jsem měl čas si opravdu podrobně a důkladně prostudovat. Neboť ... hned jsem zpátky, co do délky trvání, naprosto pokořilo moji návštěvu ordinace a přisoudilo ji tím na časové přímce příběhu roli bodu, pouhé epizodky ... větrník jemně vrčel a otáčel se plynule kolem osy, nadzvedávaje sukně receptům napíchnutým na hřebík; nemít ten zvláštní pocit snu, už bych odešel ... Nakonec se lékárník objevil a podával mi s instrukcí: ... že si to mám nalít na nějaký hadřík a přiměřeně dlouho podržet na obličeji ... i láhev čiré tekutiny. Přirozeně si pamatuji filmovou scénu, jak Werich a Burian v pohádce vaří a na otázku mnoho-li koření, odpovídá Werich legendární: ... přiměřeně – přiznávám však dávku za rámec jdoucí všetečné zvědavosti, protože jsem se, v pochopitelném vlastním zájmu, zeptal, co a jak dlouho v tomto případě znamená přiměřeně. Profesionál pokrčil rameny: ... vám to nahoře neřekli? ... a když jsem odvětil, že nikoliv ... na chvilku se tam zahleděl - a pravil ... ne zas moc dlouho ... Když jsem se zeptal, zda jde o minuty, hodiny nebo dny, dostalo se mi kromě dvou krabiček s tubičkami mastí návdavkem i popuzeného vysvětlení: ... vždyť povídám, ne moc dlouho. A držte léky v chladu ... Načež se ozvala rána do pokladny. A vesele na mě vyskočil počítačový účet, který mě svým neohrabaným písmem sdělil vřelé poděkování za návštěvu a dozvěděl jsem se ještě, že vzhledem k tomu, že zdravotní pojišťovna, jíž každý měsíc odevzdávám přes tisíc korun, hradí z účtu celé 4 - slovy: čtyři – Kč, zbývá doplatit 102 - slovy: doprdele stodva - Kč., nezaokrouhleno nikam ... Vyndal jsem stokorunu a dvoukorunovou minci a disciplinovaně vše odevzdal přes pult do chřtánu tolik očekávaného a touženého kapitalistického zdravotnictví. Jehož skvělou úroveň jsem měl tu čest pocítit osobně, takořka přímo na svém rozedraném obličeji ...
Venku mi na hlavu spadla rozžhavená obloha, asfalt se mírně pohupoval a lepil se na boty – o tetelícím se vzduchu těsně nad ním už byly sepsány celé knihovny, tudíž toto vynechávám ... Nevěřícně jsem se zastavil a riskujíce odvoz do blázince, nahlas a veřejně jsem se rozesmál: tak tohle není možné, to je nějaká snová legrace, to se mi všechno jenom zdá ... rozpálená a totálně liduprázdná klinika, kromě sestry, kterou právě potřebujete, co ale nemůže mít ani potuchy o vaši existenci, natož o tom, že se chystáte na návštěvu a ona si vás odchytí na chodbě jako plotici; notabene, když jste jejich dveře již v klidu a dávno přecupital ... minimálně dvěstěletá, polomrtvá, přesto po obědě tolik toužící doktorka, lékařský génius, který se kvůli diagnóze na člověka nepotřebuje ... chmmm, taková prkotina ... ani podívat, lékárník, co neumí číst ani telefonovat a drží si praktikanta jako překladatele, sto korun, které za to člověk úhledně odevzdá ... bože, teď se probudím v Čakovicích u bazénu, opečený z jedné strany jako uzenka ... Prodíral a brodil jsem se vzdušnou lávou a teprve kousek dál se ujistil, že obrubník je tvrdá žula, že vedrem praskající kapota auta je skutečná a plechová a na dotek pálí vskutku jako čert, a že ... že tohle všechno není sen a že jsem tu opravdu já. Hmotně přítomen ... nikoli jen můj nevycválaný duch. Že jsem se ani neopil na rohu U Jelínků!
Celý šťastný jsem vyrazil k domovu. V kapse dvě tubičky a pod paží léčivou láhev, kterou ještě teď, což je asi půl roku poté, obcházím v ledničce s nábožnou úctou, netroufaje si vypustit démona ... netroufaje si neodvratně vstoupit na půdu šílenství při rozhodování, jak asi dlouho trvá pojem přiměřeně. A ve chvíli, kdy zcela zákonitě překročím další zlověstnou lhůtu: né zas moc dlouho, a na ulicích počnou děti prchat před mužem bez obličeje, na tváři prosté nosu mi nebudou držet brýle. A tudíž při pohledu do zrcadla slepý jako kotě, neukončím své trápení osvobozujícím infarktem, čili pepkou, a budu si pak marně lámat hlavu, proč mě má milá s takovým křikem opouští a sousedé, ti kteří nevyskákali z oken, ve zvláštním chvatu stěhují své drahé i byty, neodpovídaje na má přátelská pozdravení ... to vše za krásných a jedinečných pouze sto dva korun. Není to skvělé, není to báječné...? Čílko mám stále flekaté a kromě nosu mi přibyly i hezké odřeniny od brýlí za ušima ...

 




2904

2  1


Zde můžete zanechat komentář
 
KódOpište, prosím, kód:
 


komentáře (0)
2904 Reagovat ve fóru 0
Ano
835
Ne
13
K O N T A K T:
ak.mal. Jiří JIRKA
Plynární 31
170 00 Praha 7
Czech republic (CZ)
telefon:
+420728372246
E-mail: 
jirkart@atlas.cz
SEZNAM IKON:
   
Titulní
strana
   Otevřít
Zavřít / Konec ...
 Zavřít / Přejít ...
  
Tlačítka směru
  Info (obrázek, komentáře)
Hledání na webu
Pozor ... !!!
Doporučeno / Prezentace
  Zobrazit / Skrýt náhledy
   Styl stránky (Obrazy, Variace)
Poslat odkaz
 POZN: Prosím, věnujte pozornost těmto ikonkám   . Obsahují informace a odkazují také
na poznámku, komentář, na variace, nebo na další obrázky ...
 V částech obrazy je možné si zvolit barvu pozadí.
 Upozorňuji rovněž, že tyto webové stránky podléhají autorskému zákonu a veškeré využití jejich           obsahu bez povolení autora je trestné
Zavřít
str:0.0485 jen:0.0187 fc:0.0298